IMPLANTACE BIVENTRIKULÁRNÍCH SYSTÉMŮ, ANATOMIE KORONÁRNÍCH ŽIL A ÚSPĚŠNOST

Cíl Srdeční resynchronizační terapie (SRT) pomocí biventrikulární (BiV) stimulace představuje v současnosti všeobecně akceptovanou léčebnou metodu pokročilého chronického srdečního selhání. Implantace stimulační elektrody pro stimulaci levé komory je relativně komplexním výkonem, jehož úspěšnost závisí na anatomii koronárních žil, zkušenostech implantující a dostupném instrumentáriu. Cílem tohoto přehledu je zhodnotit dosažené výsledky u implantací BiV systémů na našem pracovišti
Metodika V rámci SRT jsme za rok 2012 úspěšně naimplantovali 90 (81,1 %) BiV systémů z celkového počtu 111. Bez levokomorové elektrody zůstalo 21 (18,9 %) systémů (šestkrát se nezdařilo nasondovat koronární sinus (5,4 %), pětkrát došlo k disekci koronárního sinu (4,5 %), desetkrát se nezdařilo zavést vzhledem k anatomii (9 %)).
U úspěšných systémů jsme v rámci studie dle kontrastních venografií posuzovali anatomické možnosti žilních větví koronárního sinu. Soubor byl rozdělen dle etiologie na ICHS a DKMP a hodnotil se počet přijatelných větví. U ICHS z 58 případů byla přijatelná pouze jedna větev v počtu 37 (63,8 %), více než jedna větev 21 (36,2 %).  U DKMP z 28 případů byla přijatelná pouze jedna větev v počtu 14 (50 %), více než jedna 14 (50 %). Podle signifikance chí-kvadrát testu je tak podíl počtu větví statisticky nezávislý na etiologii (p= 0,22).

U neúspěšných systémů jsme hodnotili neúspěch vzhledem anatomickému přístupu, u skupiny ICHS se nezdařilo zavést 10x (14,7 %), u DKMP 6x (17,6 %),  podíl neúspěchu v obou skupinách je tedy statisticky nevýznamný (p=0,7).
Závěr I přes značný pokrok v technice implantace BiV systémů, zůstává značný počet výkonů neúspěšných. O úspěšnosti v největší míře rozhoduje příznivost anatomie žilních větví koronárního sinu, dle výsledků není však závislá na etiologii onemocnění.