RESYNCHRONIZAČNÍ LÉČBA SRDEČNÍHO SELHÁNÍ: ENDOVASÁLNÍ VS EPIKARDIÁLNÍ STIMULACE LEVÉ KOMORY
Úvod: Resynchronizace srdce je standardní součástí nefarmakologické léčby srdečního selhání. U části pacientů však nelze zavést funkční stimulaci levé komory (LK) přes větve koronárního sinu a je indikována stimulace epikardiální. Porovnali jsme oba způsoby stimulace LK
Metodika: u souboru I (81 pacientů, 12 žen, průměrný věk 64 ± 9 let) byla během roku 2006 úspěšně zavedena kompletní resynchronizační léčba endovasálně. U souboru II (15 pacientů, 2 ženy, průměrný věk 69 ± 9 let) byla použita epikardiální stimulace LK z minithorakotomie po neúspěšné endokardiální implantaci či ze sternotomie při současném dalším kardiochirurgickém výkonu, implantace pak byla dokončena standardním způsobem.
Výsledky: průměrná ejekční frakce (EF) LK se v obou souborech nelišila (EF LK 24 ± 7 vs 24 ± 5 %, ns) , v souboru I byla výraznější dilatace levé komory (EDD LK 72 ± 9 vs 66 ± 6 mm, p‹0.01). Stimulační práh byl při endokardiální stimulaci nižší než při epikardiální (1.4 ± 0.7 vs 2.4 ± 1.1 V/0.5ms, p‹0.01 ), odpor byl srovnatelný (903 ± 590 vs 691 ± 375 ohm, ns), stejně jako velikost vlny R (15 ± 8 vs 16 ± 10 mV, ns). U souboru I bylo výraznější výchozí rozšíření QRS komplexu (216 ± 34 vs 175 ± 32 ms, p‹0.01), šíře QRS při biventrikulární stimulaci se výrazně nelišila (151 ± 24 vs 145 ± 18 ms, ns).
Závěry: Resynchronizací srdce s použitím endovasální i epikardiální stimulace LK lze dosáhnout snížení šíře QRS, které je však při endovasálním zavedení výraznější. Při endovasální stimulaci LK jsou také příznivější stimulační parametry. Porovnání dopadu obou způsobů implantace na symptomatologii a morbiditu nemocných vyžaduje další sledování.