VLIV STIMULAČNÍ FREKVENCE NA DYSSYNCHRONII LEVÉ KOMORY U PACIENTŮ S CHRONICKÝM SRDEČNÍM SELHÁNÍM LÉČENÝCH SRDEČNÍ RESYNCHRONIZAČNÍ LÉČBOU

Cíl: Popsat vliv různých stimulačních frekvencí na dyssynchronii levé komory (LK), a to u 1) synchronní stimulace (srdeční resynchronizační léčba, CRT) a 2) asynchronní stimulace (AAI pacing + vlastní aktivace komor - široký QRS) u pacientů s chronickým srdečním selháním (CHSS).

Soubor a metodika: U 14 pacientů léčených CRT bylo provedeno echokardiografické vyšetření ve dvou stimulačních modech (DDD-BiV a AAI s vlastní aktivací komor – široký QRS) při 2 stimulačních frekvencích (70 a 90/min). Ke kvantifikaci intraventrikulární dyssynchronie byl použit 12-segmentový model (Ts-SD). Intervaly srdečního cyklu byly hodnoceny pomocí state diagramu. Tepový objem (SV) byl měřen dle VTI-LVOT, poměr E/e´ byl užit pro odhad plnících tlaků.

Výsledky: U CRT byl Ts-SD významně nižší při stimulaci 90/min (25,3±12,2ms) v porovnání se 70/min (35,0±14,7ms, p<0,05), zatímco u asynchronní AAI stimulace nebyl mezi frekvencí 90/min a 70/min významný rozdíl (obr. 1A). Po indexaci na RR interval se Ts-SD při CRT stimulaci 90/min významně nezměnil v porovnání se 70/min, zatímco u AAI stimulace při 90/min vzrostl (55,0±25,9ms) v porovnání se 70/min (42,4±17,8ms, p<0,05, obr. 1B). Pre-ejekční, ejekční a post-ejekční fáze srdečního cyklu se při zvýšení stimulační frekvence u obou modů významně prodloužily, zatímco diastola zkrátila. SV při AAI stimulaci 90/min poklesl (37,3±11,6ml) v porovnání se stimulací 70/min (43,5±13,8ml, p<0,05), přičemž při CRT se významně nezměnil. Poměr E/e´ poklesl u CRT při 90/min (12,5±6,1) v porovnání se 70/min (15,3±7,8, p<0,05), zatímco u AAI stimulace statisticky významný rozdíl nebyl (obr. 2).

Závěr: Dyssynchronie LK se chová při navýšení stimulační frekvence rozdílně u synchronní a asynchronní stimulace. Reziduální intraventrikulární dyssynchronie při CRT může být dále snížena navýšením stimulační frekvence.