Cíl: Odpověď sinusového uzlu na zátěž souvisí u pacientů se srdečním selháním (ChSS) s funkční kapacitou a prognózou. Cílem práce bylo analyzovat determinanty a význam kardioakcelerace (stanoveno metodou metabolicko-chronotropní závislosti, směrnice MCR) a kardiodecelarace (zotavení srdeční frekvence, HRR).
Soubor a metodika: Celkem 78 adekvátně léčených pacientů s ChSS (97% s beta-blokátory, 54% s ICD) a 25 zdravých dobrovolníků podstoupilo zátěžové testování (spiroergometrii) a byla následně prospektivně sledováni.
Výsledky: Pacienti s ChSS měli sníženou toleranci zátěže (pVO2 15±4 vs. 29±7 ml.kg−1.min−1, p< 0.0001) a sníženou jak směrnici MCR (0.54 ± 0.24 vs. 0.90 ± 0.15, p<0.0001) tak HRR (14.7 ± 7.9 vs. 18.3 ± 4.2 min−1, p = 0.03). U pacientů s ChSS byla prokázána nepřímá závislost mezi směrnicí MCR a dávkou beta-blokátoru (r = −0.24), funkční třídou NYHA (r = −0.28) a trváním srdečního selhání (r = −0.25, p<0,05). Naproti tomu HRR souviselo s odhadovanou glomerulární filtrací (eGFR, r=0,39), věkem (r = −0.28) a BMI (r = −0.31, p<0,05). Během sledování (1269±933 dní) došlo u 64% pacientů k nepříznivému vývoji stavu (smrt, urgentní transplantace, implantace mech. srdeční podpory). Tito pacienti měli vyšší hladinu NT-proBNP (p=0,02), horší systolickou funkci levé komory (p=0,03) a nižší směrnici MCR (p=0,02), nikoli ale HRR (p=0,19). Směrnice MCR (ale nikoli HRR) byla rovněž signifikantním prediktorem nepříznivého vývoje (p=0,02), signifikantní prediktivní role byla zachována i po adjustaci na EFLK, hladinu sodíku v séru, systolický krevní tlak, eGFR a NT-proBNP (p=0,04).
Závěr: Směrnice MCR je spojena s jinými klinickými proměnnými než HRR. V porovnání s HRR poskytuje signifikantní informaci o prognóze pacientů s ChSS.
