OSUD PACIENTŮ PO UPGRADE Z TRVALÉ PRAVOKOMOROVÉ STIMULACE NA BIVENTRIKULÁRNI STIMULACI

   Biventrikulární srdeční stimulace, resp. srdeční resynchronizační terapie (CRT) se používá ke zlepšení přežívání a k zmírnění symptomů u pacientů se srdečním selháváním, se sníženou ejekční frakcí a s rozšířeným QRS komplexem. Dlouhodobá pravokomorová stimulace může u některých pacientů rovněž navodit mechanickou dyssynchronii komor, Dyssynchronie se poté projeví zhošením funkce levé komory a takový pacient je indikován k zavedení CRT.

   Porovnáváme efekt léčby CRT u dvou skupin pacientů s upgrade na biventrikulární kardiostimulaci. V první skupině jsou pacienti s defibrilátorem: CRT-D (n=48, 42 muži, věk 68 ±9 let), a v druhé skupině pacienti bez defibrilátoru: CRT-P (n=36, 29 muži, věk 70 ± 8 let). V obou skupinách posuzujeme vliv terapie na ejekční frakci levé komory (EFLK) a na dušnost pomocí NYHA klasifikace. Pacienti byli sledováni 5 let v ročních intervalech.

   Ve skupině pacientů s CRT-D došlo ke zlepšení EFLK z 22 ±7 % na 31±14 % a ke zlepšení v dušnosti z NYHA 3,0 ± 0,6 na 2,3 ±0,7. U pacientů s CRT-P se EFLK zlepšila z 26 ± 9% na 35±14 % (p = 0,03) a dušnost z NYHA 3,0 ± 0,7 na 2,1±0,6. Mortalita u pacientů s CRT-D byla na konci 5-letého sledování 44 %, u CRT-P 36 %. Pacienti s ICHS neměli významně vyšší mortalitu - 43 % vs. 39 % .Výskyt adekvátní terapie u pacientů s CRT-D nesouvisel s mortalitou.

   Pacienti v obou skupinách CRT-D a CRT-P profitují z upgrade, což se projevuje zvýšením EFLK a snížením dušnosti. Neprokázali jsme statisticky významný rozdíl v mortalitě během 5-letého sledování mezi skupinami CRT-D a CRT-P.