VIABILITA MYOKARDU PO PŘÍMÉ KORONÁRNÍ INTERVENCI (PCI)

   Cílem prospektivní studie z let 2000-2003 bylo ověřit přítomnost viabilního a perfundovaného myokardu po 2,0+0,5 měsících od přímé koronární intervence u  osob s akutním infarktem (22 x STEMI a 5 x NSTEMI). Soubor tvořilo 27 osob (22 mužů a 5 žen), s průměrným věkem 55,8+5,5 let. Koronární intervence (17 x angioplastika se stentem a 7 x přímý stenting, 3 x prostá PTCA) byla  úspěšná  u 26 osob, jedenkrát šlo o technický neúspěch. Přítomnost viabilního myokardu jsme sledovali kombinovaným vyšetřením PET/SPECT, kdy 50 a více % vychytaného FDG hovořilo pro metabolicky aktivní a tudíž přežívající myocyty. Viabilní myokard v infarktem postižené oblasti jsme  prokázali u 16 osob (59 %), u 11 nesplnilo FDG-PET předem dané kriterium. Shodu PET s perfuzi hodnotícím SPECT jsem nalezli u 21 osob, u zbylých šesti existovala významná hypoperfuze, ale metabolická aktivita buněk byla zachována (mismatch).
Analýzou vlivu časového faktoru jsme zjistili významně vyšší nález viabilního myokardu u intervencí provedených do 12 hodin (13 vs. 3 z 27; p<0,05) od udaného začátku bolesti. Kromě vyšší iniciální ejekční frakce u viabilní svaloviny (57,9 + 3,0 vs. 44,7 + 2,0; p<0,05) jsme však nenašli žádné meziskupinové rozdíly ve věku nemocných, pohlavím, postiženou věnčitou tepnou,  iniciální ejekční frakcí,  hodnotami cholesterolu (celkového i LDL) a CRP. Ejekční frakce u osob s viabilním myokardem za 1-3 měsíce po intervenci jevila pouze nevýznamnou tendenci ke zvýšení (57,9 + 3,2 vs. 61,8 + 3,3 %). Uzavíráme tedy, že pozitivní efekt PCI je především závislý na časovém faktoru bolest-intervence.