PROHLÍŽENÍ ABSTRAKTA

V prvních dvou dílech jsme prezentovaly případy, kdy různé okolnosti vedly k neadekvátnímu chování implantabilního kardioverter - defibrilátoru (ICD), které v obou případech mohly skončit tragicky. V prvním díle neadekvátní terapie výbojem v reakci na detekovanou epizodu tachyfibrilace síní vedla k indukci fibrilace komor, následně v sérii ukončenou, až poslední terapií. V druhém díle během časné dislokace po implantaci ICD došlo k neadekvátní antitachykardické stimulaci, která indukovala polymorfní komorovou tachykardii (KT) která byla pro undersensing ignorována a ukončena až externí defibrilací. V aktuálním třetím díle chceme prezentovat případ, při kterém chování ICD přístroje vedlo k akutnímu srdečnímu selhání. Tentokrát svou hlavní roli nehrálo pouze neadekvátní chování přístroje, ale nevhodně nastavené parametry.
62-letý muž s DKMP s implantovaný BIV-ICD byl přeložen pod obrazem srdečního selhání s referencí rychlé komorové stimulace a historií výbojů přístrojem spolehlivě ukončených. Všem epizodám předchází biv. stimulace 130/min. do které vstupují KES. Z analýzy této „programované stimulace komor“ identifikujeme 2 zásadní příčiny. První byl ovesensing far-fieldu komor, který byl důvodem automatického přepnutí módu pro detekovanou síňovou tachykardii (AMS), druhým byl samotný nevhodně nastavený? stimulační mód (pro AMS) DDT s trackovací frekvencí do 140/min. V intrakardiálním záznam tak vidíme stav AMS, kde v síňovém kanále se promítá komorová stimulace 130/min. se sinusovém rytmem v pozadí, kde následně KES indukují monomorfní KT.
V třetím díle dobrý sluha, ale občas zlý pán dokumentujeme, že nejen neadekvátní chování algoritmu, ale i nevhodné zásahy při programování mohou přivodit pacientovi zhoršení zdravotního stavu, v našem případě, ať už z pacemakerového syndromu nebo z rychlé komorové stimulace u dysfunkční komory.