PROHLÍŽENÍ ABSTRAKTA

Úvod: Neurokardiogenní mechanismy jsou nejčastější příčinou synkop. Synkopy tohoto typu jsou prognosticky benigní, ale v případě četných rekurencí významně snižují kvalitu života a mohou také vést k závažným poraněním při nečekaných pádech. Režimová, farmakologická nebo kardiostimulační léčba nemá uspokojivou účinnost. Pokud při synkopách dominuje kardioinhibiční komponenta a pokud není běžná léčba účinná, je možné zvážit intervenční léčbu s cílem ovlivnit srdeční autonomní regulace.

Metodika: Při kardioneuroablaci je využívána stejná technologie jako při katetrizační ablaci komplexní arytmií (ablační katétr s chlazeným hrotem, 3-D  elektroanatomické mapování a event. intrakardiální echokardiografie). V lehké analgosedaci se aplikuje radiofrekvenční energie endokardiálně v pravé nebo levé síni, protilehle vůči empirickým místům epikardiálních gangliových plexů. Konkrétní volba závisí na dominující dysregulaci sinusového nebo atrioventrikulárního (AV) uzlu Akutní efekt lze posoudit podle přiměřené akcelerace sinusového rytmu, zkrácení PQ intervalu, zvýšení Wenckebachova bodu se zkrácením efektivní refrakterní periody AV uzlu, a výrazně oslabené odpovědi sinusového uzlu po podání atropinu.

Výsledky: Na našem pracovišti jsme tento výkon provedli v období 10/2014 – 12/2016 u 12 pacientů (kazuistika jedné pacientky s převažující poruchou na úrovni AV uzlu bude prezentována). U žádného z pacientů nedošlo k recidivě kardioinhibiční synkopy při průměrném 1-ročním sledování.

Závěr: Kardioneuroablace, ačkoli není etablovaná v doporučených postupech pro léčbu synkop, představuje velmi účinnou léčbu, která by měla být preferována zejména u mladších pacientů, protože alternativní implantace kardiostimulátoru je u nich spojena s celoživotním rizikem komplikací a je pravděpodobně méně účinná.