Cílem studie bylo srovnání efektivity jednoho ablačního výkonu pro chronickou fibrilaci síní (CHFS) po levosíňovém (LS) vs. biatriálním (BA) přístupu.
Metodika: Ablace byla provedena u 101 pacientů. Všichni pac měli komplexní ablaci LS a CTI, většina měla abl v CS. Pac randomizovaní k BA přístupu (n=50) měli navíc pravosíňovou(PS) ablaci. Cílové momenty byly izolace PŽ a obnovení SR ablací se snahou zachovat časnou aktivaci ouška(O) LS. Opakovaná ablace mohla být provedena po 6 m. Arytmická zátěž byla hodnocena podle pacientova záznamníku, pravidelných standardních, 24-hodinových a dlouhodobých transtelefonních EKG záznamů. Výsledky: V BA vs. LA skupině: SR byl obnoven ablací u 26(52%) (PS u 4 pac) vs. 23(45%) pac;přidáním propafenonu i.v. a/nebo overdrive stimulací u dalších 4, resp. 8 pac(P=NS). Doba sledování po RFA byla 473±255 vs. 439±260 dnů(P=0,25). Do 40. dne a v intervalech mezi 41-90 a mezi 91-180 dnem po ablaci bylo % zastoupení dnů se SR 65±38 vs. 51±39(P=0,02), resp. 65±42 vs. 58±41 (P=0,19), resp. 73±40 vs. 63±42(P=0,1); počet EKV se nelišil. Po 180. dnu zůstávalo na AA I. či III. třídy 28(56%) vs. 32 (63%) pac. Při 6-měsíční kontrole mělo SR 35 (70%) vs. 29 (57%) pac (P=0,5); výdejová rychlost OLS (cm/s) se zlepšila ze 45±23 na 59±24(P=0,001) resp. ze 44±21 na 54±26(P<0,001); NTproBPN (pg/ml) se snížil z 1166±983 na 431±493, resp. z 1064±762 na 542±739(obě P<0,001); a VO2max (ml/kg/min) se zvýšil z 19,1±6,6 na 22,7±6,6(P=0,006), resp. Z 19,5±7,6 to 21,7±8,8(P=0,04). V celkové době sledování 665±273 dnů se udržoval stabilní SR - po reablaci u 25(50%) vs. 29(57%) pac(P=0,7) - u 88 pac(70 pac bez AA). Závěr: Rutinní ablace PS nesignifikantně zvýšila počet pac se SR obnoveným abl, snížila potřebu reablací a mírně zlepšila objektivní parametry klinického zlepšení. Práce byl podpořena grantem IGA MZ NR9143-3/2007 a grantem IGA MZ NS10261-3/2009.